Participativní demokracie a aktivní občanství
Projekt institucionální spolupráce mezi LMŠ Studánka a Småtjern Naturbarnehage a.s. Outdoor kindergarten Småtjern
 

V říjnu vyšel článek v Berounském deníku o spolupráci Lesní mateřské školy Studánka a norské školky Småtjern Naturbarnehage, který zde sdílíme. 

 

24.10.2022

reportér Radek R. Kaša
https://berounsky.denik.cz/zpravy_region/norsky-pedagog-v-lesni-skolce-inovativni-vychova-deti-zavisi-na-vzajemne-dohode.html (celý článek s fotografiemi otevřete kliknutím na tento odkaz)

​

Norský pedagog v lesní školce: Inovativní výchova dětí závisí na vzájemné dohodě

​

Lesní mateřská škola Studánka společně s norskou školkou Småtjern Naturbarnehage úzce spolupracují na inovativním vzdělávacím programu pro předškolní děti. Ten se zakládá na demokratických principech ve výuce. Projekt s názvem Participativní demokracie a aktivní občanství je financován Fondy EHP a Domem zahraniční spolupráce ČR. Co přesně je jeho záměrem a jak se do něj může zapojit veřejnost, společně s norským pedagogem Jorgenem Kjorvenem objasňuje zřizovatelka Studánky Sandra Černá.

 

Co je záměrem projektu a proč jste se do něj pustili?
 

Jorgene Kjorvene (JK): Cílem spolupráce je sestavit metodický plán, který bude definovat demokratický přístup při výuce předškolních dětí. Jádrem je vzájemná spolupráce obou školek a zkoumání pohledu na význam pojmu, co znamená být aktivním členem demokratického zřízení ve školce. Zde samozřejmě nemůžete mít demokracii takovou, jakou známe v politiky například při hlasování. Jde spíše o mentalitu, která se u dětí rozvíjí.

​

Sandra Černá (SČ): Teoreticky to má značit to, jak je dítě vnímáno, když sdílí vlastní myšlenky či přání. Odtud se posléze formuje vliv na vývoj, kterým se dítě ubírá, čím chce být. V současnosti to spíše funguje tak, že dospělí rozhodují, co by se měly děti učit, znát a jak na různé věci či situace reagovat. Ta stěžejní otázka je, zda máme právo takto rozhodovat.
 

Liší se výuka ve školce v Trubské a v Småtjern Naturbarnehage?
 

SČ: Na základě dosavadního pozorování přístup k výchově dětí v mateřinkách je v Norsku oproti České republice více zaměřen na individualitu dětí. U nás je vzdělávání zase více nastavené institucionálně, kdy se dětem věnujeme spíše skupinově než jednotlivě a učíme je podle daných výukových plánů.
 

JK: Naše školka postupně opouští od hromadných učebních lekcí, protože nevěříme, že by se měly všechny děti paušálně učit stejnou věc ve stejný čas. Takže pokud učení se je cílem, měli byste k němu přistupovat individuálně. To znamená, že by tento proces měl být více založen na zájmu dítěte.
 

To může ale být poměrně náročné.
 

JK: Děti osobní zájem velmi často sdílejí a zřídkakdy dělají něco samy. Je tedy třeba nemít obavu se o tuto skutečnost opřít. Ve školce máme kolem 24 dětí na učitele a obvykle, když se začne s nějakým projektem, tak se všichni rádi přidají. Hlavní rozdíl je v tom, jak a kdo rozhodne o tom, co se bude dělat. Jakmile se dítě nechce připojit, je nutné, aby bylo ukázněné a dokázalo být v klidu samo. Umět si osvojit tuto schopnost – tedy sedět v klidu a být samo se sebou nebo jen pozorovat – je důležitou součástí naší výuky. Je to vlastně o osobní odpovědnosti. Základní přístup k inovativní výchově dětí tak závisí jakoby na vzájemné dohodě mezi pedagogem a dítětem.
 

SČ: Jsme si vědomi, že hledání rovnováhy mezi osobní svobodou a odpovědností ke komunitně (třídě) je právě ta nejtěžší část. V praxi to znamená, že se samozřejmě nenacházíme v úplné demokracii, protože moje svoboda končí tam, kde začíná vaše – respektive dětí a jejich vrstevníků. Je to vlastně více o tom se učit, jak trávit čas společně.
 

Mluvíte o praxi. Předpokládám, že se to snažíte už i nějak aplikovat. Jak takový den například ve školce v Trubské probíhá?
 

SČ: Dítě by nemělo mít určený prostor dospělým. Místo toho by se mělo podílet na tom, co se s ním ve třídě, kde tráví i většinu dne, děje. Jakmile jsme se stali registrovanou školkou, musíme se řídit koncepty, které jsou dané ministerstvem školství. Ty musíme respektovat a zároveň chceme vytvářet i prostor, ve kterém je určitá svoboda dětí. To pak vypadá tak, že ve Studánce máme nastavený vlastní flexibilní koncept, jenž umožňuje, aby dění ve třídě částečně ovlivnily samotné děti, a přitom odpovídal standardům rámcového vzdělávacího programu. Ve školce například provozujeme ranní kruh, který trvá 15 až 30 minut, v němž představíme témata dne. Zde se vyžaduje pozornost, což je nastavené dospělými. Pak máme prostor v přírodě, kde je nabídnuta činnost, jíž se může zúčastnit, kdo chce. A když nějaké dítě nemá zájem, může podle toho, jak se cítí, dělat něco jiného. A pedagog, v našem případě průvodce, je zde pro něj, aby jej těmi pocity provedl a pomohl mu je pojmenovat a tím jej dále podpořil v jeho individuálním zájmu.
 

Dá se to zvládnout? Co ten průvodce a děti vlastně dělají, když se „někomu nechce“?
 

SČ: Máme pravidla taková, že děti neodchází od skupiny. Když někam jdu dále, tak to řeknu či dojdu jen tak daleko, abych viděl na ostatní. Dále děti ví, že když cítí, že už to není hra a nelíbí se jim to, tak to vyjádří, řeknou a všichni z té situace odchází. Toto se učíme a tím pádem funguje, že děti nemusíte tolik hlídat. Jako průvodce jste tedy pozorní a zasahujete hlavně tam, kde už se děje něco, kam je potřeba přijít, třeba i na popud dítěte. Díky tomu se může dít řada aktivit bez toho, abyste úplně museli být se všemi najednou.
 

Jak to obecně funguje? Vyhovuje to všem dětem, nebo se stane, že mu tento režim „nesedne“?
 

SČ: Stalo se to jen tehdy, když k nám přišlo dítě ze skutečně velice institucionalizovaného prostředí a znalo pouze prostor, kdy a kde se může hrát – že veškerá jeho činnost byla hodně organizována. Takové dítě si musí pak zvykat. Určitě to ale neznamená, že je ponecháno samo sobě. Průvodce je s ním a komunikují spolu. Načež například dospělí začne nějakou aktivitu sám a snaží se dítě do ní zapojit – „nedoneseš mi ten klacík?“ U toho dítěte se poté ty zažité institucionalizované koncepty velice rychle rozpustí.
 

Projekt mezi vašimi mateřinkami nyní běží druhým rokem, přičemž v prvním roce šlo především o sbírání informací z praxe. Co bude následovat dál?
 

JK: Připravili jsme dotazníkový průzkum pro české i norské mateřské školy a rodiče dětí. A podle získaných zjištění, které chceme opřít o vybranou literaturu, začneme posléze připravovat samotné výukové osnovy. Nyní jsme tedy ve fázi sběru informací od české a norské veřejnosti skrze tento průzkum, kterého se může zúčastnit každý. S pomocí sociálních sítí a dalších komunikačních cest se také snažíme dosáhnout na americké asociace, které jsou podobně zapojené do inovativních edukačních postupů. Příprava osnov bychom rádi spustili v následující roce.